Vyprávěj! Jak to u vás bylo?
O úklidovou vzpomínku na dětství jsme poprosili spisovatele a hudebníka Lubomíra Mullera…
„Prokristapána, co mi to tu vyvádíš!“
„Uklízím v kredenci!“
„No to vidím, ale co tě to napadlo uklízet dnes v kredenci?“
„Protože za týden jsou Vánoce, a říkala jsi, že když budu uklízet, Ježíšek mi něco přinese.“
„Ježíšek ti něco přinese, když si budeš uklízet věci ve svém pokojíčku, a ne v kredenci v kuchyni. Dej všechno zpátky na štelářek a hybaj pryč! Ježíšek možná už schoval dárek pro tebe i do kredence, a když ho uvidíš moc brzy, tak ho zase odnese a dá ho někomu jinému. Tak alou, ať už tě tu nevidím!“
Odcházím uraženě. Ale maminka má pravdu. Jsem netrpělivý a dárky hledám. Aby nikdo nic nepoznal, říkám, že uklízím. Před Vánocemi se vůbec musí hodně uklízet. Nevím proč. Jestli neutřená polička nebo neumytá podlaha vadí Ježíškovi, to nechápu. Mně nevadí, ale mamince ano. Jenomže maminka neuklízí, jen na úklid dozírá. Maminka má na práci už tolik jiného, že na uklízení sama nestačí! Musí už po Mikuláši začít péct cukroví, hlavně perníčky, aby se odležely, potom pár dnů před Štědrým dnem cukroví plnit a potírat, musí včas vyprat všechno prádlo, prohlédnout všechno oblečení, duchny, cejchy, ubrusy a záclony, aby nikde nebyla díra, protože to na Vánoce přináší smůlu, a taky co by na to řekli sousedé, až přijdou na návštěvu. Taky vyrábí z papíru ozdoby na vánoční stromeček. A taky chodí do práce, neboli do zaměstnání.
Takže protentokrát gruntuji já. Baví mě jenom vysávat vysavačem. Je takový podlouhlý a šedý a je na něm napsáno ETA 409. Připadá mi jako šelma, protože řve jako pardál. Akorát neloví opice v pralese, nýbrž pavouky v koutech, Horší je to s čištěním koberců. Dali mi na to hrubý kartáč a malý kýbl s octovou vodou. Fuj, to smrdí! Ale maminka tvrdí, že ocet je přítel čistoty. Možná je to pravda, ale je to nepřítel mého nosu. A to musím octem se solí čistit i umyvadlo a vanu. Pálí mě z toho oči a prsty, takže to nakonec dodělává tatínek. Octem taky vyčistí spáry mezi dlaždičkami a ledničku. Jenom zrcadla si maminka leští sama. Kdybychom je rozbili, přijde do domu sedm let neštěstí, a to by nepřežila. Zrcadla umývá hadříkem, namočeným ve vlažné vodě s rozpouštěným jádrovým mýdlem a přidaným octem. To mi taky moc nevoní, ale když pak maminka zrcadla vyleští, opravdu se lesknou jako na slunci. Nejraději vymetám prach z obrazů na zdi košťátkem z barevného peří. To je legrace, i když se mi zdá, že tím jen prach vířím a přemísťuji na jiné místo.
Jak se Štědrý den blíží, prochází celý dům voňavou proměnou, a to nejenom proto, že se uklízí. Tak silně totiž voní cukroví, které se peče nebo už je úhledně naskládané v krabicích a uložené v chladnější předsíni. Občas chodím krabice a jejich obsah kontrolovat a víka nadzvedávám. Maminka říká, že má vanilkové rohlíčky, linecká kolečka, medvědí tlapky neboli pracny a marokánky přesně spočítané do posledního kusu a běda, jestli některého bude na Štědrý den méně! Jako kdyby nevěděla, že ho opravdu bude méně. A což teprve, když se cukroví začne plnit mandlovým krémem, meruňkovou a jahodovou marmeládou, sypat kakaem a drcenými vlašskými ořechy a máčet v roztopené čokoládě, jako třeba ořechové rohlíčky nebo sádlovky s důlkem! Od každého druhu mi dává ochutnat.
„Co říkáš?“ ptá se mě starostlivě. „Ještě to obalíme v moučkovém cukru, nebo je to už dost sladké?“
„Hlavně mu nedávej ty rumové kuličky!“ nabádá maminku tatínek. „Je v nich tentokrát rumu víc, tak aby nám kluk nezblbnul!“
Zbytečná starost, rumové kuličky rád nemám, ani rumové pralinky, které se kupují v obchodě a musí na vánočním stole být také, protože je má rád tatínek. Večer na Štědrý den mám ovšem takovou radost, že to vypadá, že jsem zblbnul i bez těch rumových příchutí. Když po večeři zacinkal zvoneček, našel jsem totiž mezi dárky bateriový vláček i s kolejovou dráhou. Ježíšek nezklamal a nezapomněl, i když vím, že neexistuje!
Ležím na koberci, vláček jezdí po kolejničkách dokola kolem mě, a lodičky a letadélka z malinkých stříbřitých perličkových kuliček, které jsou zavěšené nade mnou na větvích vánočního smrku jako ozdoby, mě lákají do světa plného dobrodružství a dosud neodhalených tajemství. Ve vzduchu je ještě cítit čpavý kouř po zapálených prskavkách. Maminka si pouští na gramofonu desku Orchestru Karla Vlacha, kterou dostala od tatínka, a tatínek sedí v křesle a obdivuje nové náramkové hodinky, které zase dostal on od maminky, protože ty staré se mu rozbily. Pak vstane, dá mamince pusu na svátečně načesané vlasy a jde přiložit do kamen.
„Dneska zase mrzne, až to praští. Jestli mrazy nepoleví, do měsíce nemáme čím topit,“ podotkne zasmušile.
„Nestraš!“ vylekaně šeptne maminka.
„Nestraším. Vloni bylo uhlí málo, letos taky nic moc, napřesrok bůhví jak bude.“
„Věřme, že bude líp,“ řekne maminka. Oba zmlknou. Karel Vlach dohrál a jehla začne práskavě poskakovat po drážkách na konci desky. „Vždyť už bude třiašedesátý,“ s naději v hlase pokračuje maminka a obrací gramofonovou desku na duhou stranu. „To už musí být líp.“
Jejich starostem nerozumím. Jsem šťastný, a i když cítím únavu a malátnost z tolika snězených sladkostí, spát se mi nechce. Dneska mohu být vzhůru do půlnoci a vydržím to. Ještě budeme v lavórku s vodou pouštět skořápky s malinkými svíčkami a každý bude sledovat, jakým směrem jeho lodička popluje. Jestli se shluknou všechny dohromady, jako vloni, bude to dobré znamení a kouzlo Vánoc bude dokonalé, i kdyby nebylo uhlí do kamen.
Tu mě něco napadne. Posadím se a zcela vážně pronesu: „Říkali jste, že za každý den, kdy budu zlobit, mi na konci roku čert, Mikuláš a Ježíšek místo dárku nadělí kus uhlí. Tak já bych to teda příští rok zkusil, ať je čím topit!“
Maminka s tatínkem se na sebe udiveně podívají, a pak vyprsknou smíchy. Přidám se i já, a tak se smějeme nakonec všichni. Jehličí ze stromku už trochu opadává na koberec, který jsem tak pracně drhnul, ale to nevadí.